LEIDENSKÝ DENÍK

LEIDENSKÝ DENÍK

Irena Kozmanová, Anna Krýsová

Musíme si promluvit o nederlandistice (7.3.2020)

…shledali na základě nevalných výsledků nizozemských školáků v testech čtenářské gramotnosti a nad sice lichým, ale stále tradovaným předsudkem o tom, že studium literatury rovná se pětileté vrtání v díle Harryho Mulische, nizozemští nederlandisté, a svolali do Leidenu sněm. První den o jazyce, literatuře a komunikaci (jak se nyní obsah dříve „jazykových“ oborů nazývá) sněmovali akademici. Řeč byla o open accessu, který ohrožuje vědecká nakladatelství i vyhlídky mladých akademiků na vydání disertace, o potřebě nechat studenty samotné více kreativně psát, o nových interdisciplinárních trendech (aktuální je třeba výzkum metafor v komunikaci mezi lékařem a pacientem – věděli jste například, že pacienti postižení rakovinou fakt nesnáší řeči o válce?) a o potřebě vypěstovat pro obor nederlandistiky mediální hvězdu typu Beatrice de Graaf. A protože na klíčovou otázku co to znamená být (dobrý) nederlandista se nejlépe odpovídá názornou ukázkou, byla založena i „Nobelova cena v oboru nederlandistiky“, kterou získal bývalý generální sekretář Taalunie Hans Bennis.
Druhý den pak byl věnován ochutnávce pro veřejnost. Daňový poplatník se tak mohl zúčastnit živého vysílání pořadu Taalstaat, vyzkoušet si pod dohledem hlavní organizátorky Yry van Dijk napsat recenzi nebo se za pomoci pouliční poezie projít po Leidenu s literární vědkyní Kilou van der Starre, která bádá o poezii mimo knihu a její vycházky jsou zpravidla měsíce dopředu vyprodané. Naučil se tak například rozklíčovat raněnovověké básničkové hádanky, japonské haiku nebo azbuku (báseň J.H.Krchovského je bohužel zrovna přemalována), neboť Leiden si zakládá na tom, že poezie na jeho zdech je internacionální. Mottu prvních nederlandistických dnů „posouvat hranice“ tak snad bylo učiněno zadost, těšíme se na další ročník, snad se do té doby všechny hranice nezavřou.

Pot, krev a… orgasmus (6.3.2020)

Academiegebouw je nejstarší a nejhonosnější budova leidenské univerzity. Něco jako naše Karolinum. Konají se tu univerzitní ceremonie, slavnostní akce a je tu také slavný Zweetkamertje, tedy původní potítko a dnes místo, kam se chodí podepisovat celebrity a absolventi na oslavu dostudování.
K oslavě Mezinárodního dne žen se ve zdejším Velkém auditoriu každoročně koná slavná Annie Romein-Verschoorlezing, pojmenovaná podle leidenské historičky a autorky. A ta letošní byla opravdu jedinečná. Univerzita se totiž rozhodla dát slovo zatím nejmladší laureátce, feministce „dneška“, jak se sama nazývá, čtyřiadvacetileté influencerce Milou Deelen. Deelen se proslavila kampaní proti slutshamingu ve studentských spolcích, reflexí následného shitstormu na sociálních médiích a posléze bojem za práva žen na mluvení o sexualitě, skrvny od menstruační krve (červené) na oblečení, pohyb ve veřejném prostoru nahoře bez (alespoň tam, kde to dělají muži), bezpečné užívání ulic a pracovišť nebo život bez domácího násilí a strachu z něj. A ano, řeč byla i o labioplastice a dalších věcech, které, jak zdůraznila moderátorka, mezi těmito čtyřmi stěnami ještě nikdy nezazněly. „A orgasmus, zapomněla jsem na orgasmus!“ ozvala se k tomu zpoza květin Milou Deelen. Koho pozveme na MDŽ do Karolina?

Štěstí v imperativu (5.3.2020)

Co je štěstí? Po pobytu v Leidenu už na tuto otázku dokážeme odpovědět snadněji. Výzkumné téma. Na zdejší literatuře o něm bádá Esther op de Beek a brzy o tom přijede přednášet i pražským studentům. A pokud byste si jako daňoví poplatníci nebyli jistí uplatnitelností v praxi, vězte, že literárně-vědnými metodami se dají zkoumat například i motta o štěstí, tedy to, co dříve bylo známo pod názvem dlaždičkové moudro a dnes na vás vytváří tlak k sebeoptimalizaci hlavně na sociálních médiích.

K serióznímu bádání o štěstí ale nejprve potřebujete šťastného badatele. Zjistily jsme (metodou pokus-omyl), jak univerzita Leiden pečuje o vyrovnaný životní styl svých zaměstnanců. Zamykáním budov (a občas i hostujících akademiků v nich). V půl šesté večer. Tedy v době, kdy v Praze zpravidla teprve začíná třetí směna. V Leidenu se naproti tomu do budovy už nedostanete, maximálně ji lze ještě do šesti opustit směrem ven. Alespoň pro tento týden se tedy řadíme mezi 9 z 10 Nizozemců, kteří podle nejnovějších statistik vykazují vysokou hladinu pocitu štěstí.

Chleba s metodologií (4.3.2020)

Také se vždy divíte, když čtete nizozemské odborné publikace, jak je možné, že jednotliví autoři a autorky se navzájem čtou, reagují na sebe, v poznámce pod čarou si děkují za jednotlivé nápady a již podle metodologie lze poznat, s kým a kde během práce seděli? Dnes jsme při návštěvě katedry Nizozemské literatury v globální perspektivě pochopily, jak brainstorming vzniká. U oběda. Každou středu se katedra schází v profesorčině pracovně nad přineseným boterhamem (pokud jste návštěva, přinese vám oběd profesorka) a nejpozději s druhým soustem končí smalltalk o virech a začíná metodologická rozprava. A jak že ty tedy definuješ ten metamodernismus?
Na základě obědového hovoru o tom, co kdo dělá a co kdo učí, pak neviditelná ruka, neviditelný pomvěd nebo jiný druh adresné reklamy přidělí i knihy do místnosti zapůjčené hostujícím kolegyním. Jinak si totiž neumíme vysvětlit, že v naší dočasné kanceláři jsou připraveny hromádky přesně s těmi knihami, které v Praze používáme k výuce. Jsme tady tedy správně: nizozemská literatura v globální perspektivě.

Přepište dějiny. Nebo je alespoň přejmenujte (3.3.2020)

Šli byste studovat obor, který se jmenuje „vlastenecké dějiny“? Univerzita Leiden v těchto týdnech řeší zajímavý spor. Studenti by ho totiž rádi studovali dál, zatímco akademici už jej pod tímto názvem nechtějí vyučovat. Anachronický název starý jako katedra sama (tedy z roku 1860) podle nich evokuje nacionalismus (praktikovaný i zkoumaný) a navíc stejně nejde přeložit do angličtiny. Navrhují tedy přejmenovat dějiny „vlastenecké“ na dějiny „nizozemské“ (anglicky oboje Dutch history).
Nacionalismu se obecně v Leidenu daří dost špatně. Nejprve zdejší historička Judith Pollmann donutila historickou obec přestat jeho počátky klást až do devatenáctého století, aktuálně zažitý učebnicový dějepis podkopává výstava Netolerantní republika, v jejímž rámci si autoři s pomocí sbírek univerzitní knihovny všimli, že sedmnácté století nebylo zdaleka tak zlaté, jak jsme se vždy učili. Katolík platící výpalné zkorumpovaným úředníkům, politik lynčovaný rozlíceným davem, obyvatel dalekých zemí zavlečený nedobrovolně do Evropy, ti všichni by jistě nizozemské sedmnácté století nazvali jinak. Výstava je otevřena do 12. dubna 2020, debata neomezeně.

Inspirativní směry a směry inspirace (2.3.2020)

Universiteit Leiden je klíčovým partnerem Univerzity Karlovy. Využily jsme tedy Fondu strategických partnerství UK k tomu, abychom posílily spolupráci mezi oddělením nederlandistiky a Universiteit Leiden. Inspiraci budeme sbírat u zdejších literárních vědkyň, historiček, technických pracovišť univerzity zajišťujících joint degree studia a podporu akademického psaní, na výstavách, historicky prvních Dnech nederlandistiky a v knihovně. Pravděpodobně se inspirujeme i nizozemskou mentalitou při zacházení s panikou kolem epidemie (pokud tu nějaká je, tak z toho, o kolik svobod zase kvůli panice přijdeme), s vichrem a deštěm (dodávají nám do života dynamiku) a s veřejným prostorem (je tu deset centimetrů čtverečních? Vysadíme keř!).
K našemu překvapení jsme ale hned první den zjistily, že inspirace mezi Leidenem a Prahou není tak jednocestná, jak by se mohlo zdát. Poznáte na obrázcích pražskou nederlandistku, jejíž spisy jsou na prominentní výstavce nových publikací v univerzitní knihovně zastoupeny více než hojně?

 

 

 

 

Správná odpověď

 

 

Úvod > Nástěnka > LEIDENSKÝ DENÍK